Když vaše dospělé děti vychovávají vnoučata jinak, než jste to dělali vy, není to rozsudek nad vaším rodičovstvím. Každá generace vychovává potomstvo v jiném světě a s jinými informacemi. To podstatné přitom zůstává společné: péče o dítě a přání, aby se mu dařilo. A vaše místo v jeho životě má velkou hodnotu.[3]
Možná jste to zažili. Vnouče se vzteká v obchodě a jeho máma si k němu klekne a mluví klidně, místo aby ho rázně napomenula. Nebo uslyšíte, že sladkost „za odměnu“ se už nedává. Je přirozené, že to může působit nezvykle. A někdy i jako tichá výčitka: znamená to, že jsme to dělali špatně?
Proč dnešní rodiče dělají některé věci jinak?
Dnešní rodiče malých dětí žijí v jiné době, než jste vychovávali vy. Mají jiné pracovní tempo, jinou podobu rodin, nepřeberné množství informací a také nové poznatky o tom, co dětem pomáhá. Také dnešní doporučení se mohou dál vyvíjet. Rozdíl mezi generacemi tedy neříká, kdo měl dítě raději.
Vy jste vychovávali s tím, co jste tehdy věděli a měli k dispozici, v podmínkách, které jste tehdy měli. Že vaše děti dnes o výchově přemýšlejí jinak a hledají vlastní cestu, můžete brát i jako znamení, že se cítí dost silné na vlastní rozhodnutí. A kdo je k té síle vychoval? Přece Vy!
Co se od babiček a dědečků vlastně čeká?
Česká studie, ve které výzkumnice mluvila s matkami a babičkami malých dětí, popsala tři nevyslovená očekávání spojená s „dobrou babičkou“: nevměšovat se, být k dispozici a být aktivní.[1] Tato očekávání se mohou dostat do napětí. Chcete pomáhat, často jste po ruce, a přitom byste do ničeho neměli mluvit.
Pomáhá, když se taková očekávání řeknou nahlas. Co pro vaši rodinu znamená „nevměšovat se“? O čem chtějí rodiče rozhodovat sami a kde naopak stojí o vaši zkušenost? Taková domluva bývá snazší v klidu u kávy než ve chvíli, kdy se dítě vzteká na podlaze.
Kdo má ve výchově hlavní slovo?
Hlavní slovo ve výchově mají rodiče. Neznamená to, že vaše zkušenost nemá cenu. Znamená to, že váš vztah s vnoučetem vede přes vztah s jeho rodiči. Výzkum vztahů prarodičů a vnoučat ukazuje, jak moc na vztahu s rodičovskou generací záleží.[2] Dobrá domluva s dcerou nebo synem je tedy cestou k vnoučatům, ne překážkou.
Když s něčím nesouhlasíte, řešte to s rodiči, ne přes dítě. Věta „u maminky musíš, ale u babičky ne“ staví dítě doprostřed sporu dospělých. Lépe funguje rozhovor bez dětí a zvědavá otázka: „Všimla jsem si, že to děláte jinak. Můžeš mi vysvětlit proč?“ Zvědavost otevírá víc než hodnocení. A někdy se ukáže, že o tu samou věc se snažíte oba, jen jinou cestou.
Smí být u babičky a dědy jiná pravidla?
V rozumné míře ano. Děti obvykle zvládnou, že v různých prostředích platí trochu jiný řád: ve školce jinak než doma, u babičky jinak než u tety. Hůř nesou, když se dospělí před nimi navzájem shazují. Pak nevědí, komu věřit.
Prakticky to znamená domluvit se na několika věcech, které platí všude. Třeba na bezpečnosti, spánku, zdravotních omezeních nebo na tom, kolik času dítě stráví u obrazovky. V ostatním si můžete nechat prostor pro vlastní styl. Také o drobných tradicích se můžete domluvit předem. Nemusíte být stejní, ale je důležité nepodkopávat dohodnuté hranice.
Pomoci může domluva nad jedinou situací. Rodič například řekne: „Když se rozlije pití, nejdřív spolu vezmeme hadřík. Nechceme dítě zesměšnit, ale zapojit ho do nápravy.“ Prarodič může vysvětlit, co je u něj doma možné a s čím potřebuje pomoci. Společný princip tak dostane srozumitelný důvod i postup. Dítě nemusí rozhodovat, který z dospělých má pravdu.
Proč na vás záleží?
Rozsáhlá britská studie s více než patnácti sty dospívajících zjistila, že větší zapojení prarodičů souvisí s menšími emočními obtížemi a s větší ochotou pomáhat druhým. Silněji to platilo v rodinách s jedním rodičem a v rodinách s nevlastním rodičem.[3] Jde o souvislost, ne o důkaz příčiny, a o jinou zemi. Přesto to ukazuje, že vztah s prarodiči je pro děti oporou, ne jen hlídáním.
Vnouče od vás nepotřebuje přesnou kopii toho, co dělají rodiče. Potřebuje vaši pozornost, čas a příběhy. A jistotu, že se dospělí kolem něj umějí domluvit.
Jak to vidíme u nás ve Vie?
Partnerství s rodinou patří ve Vie k našim základním hodnotám. Chceme, aby rodiče rozuměli tomu, co dítě ve školce a ve škole zažívá. Rádi bychom, aby tomu mohli rozumět i prarodiče, kteří vnoučata vyzvedávají, hlídají nebo s nimi tráví prázdniny.
Montessori prostředí může na první pohled působit nezvykle. Děti ve školce tráví den ve věkově smíšené skupině, mají k dispozici pomůcky z různých oblastí a k běžnému dni patří praktický život a péče o prostředí. Pokud vám vnouče vypráví o něčem, co je jiné, než jste znali, nemusíte se obávat, že je něco špatně. Zeptejte se rodičů. Nebo se zeptejte nás.
Tahák k vytištění: jiná výchova, stejná láska
- Jiný přístup není výčitka: Každá generace vychovává ve svém čase.
- Domluvíme se konkrétně: Co u nás znamená „nevměšovat se“?
- Nesouhlas řeším s rodiči: Ne přes dítě a ne před ním.
- Pár pravidel platí všude: V ostatním smím mít svůj styl.
- Ptám se zvědavě: „Proč to děláte takhle?“
- Moje místo je důležité: Čas, pozornost a příběhy se nedají nahradit.
STÁHNOUT TAHÁK K VYTIŠTĚNÍ — PDF A5
Hlavní slovo mají rodiče. Moje místo v životě dítěte je přesto nenahraditelné.
Přejeme vám radost z blízkosti, která unese i rozdílné pohledy.
Za tým Via Libertatis
M. J. Tejedor
Zdroje a literatura
- Hasmanová Marhánková, J. (2015): „Být dobrou babičkou“ – normativní očekávání spojená s rolí babičky v současné české rodině. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 51(5), 737–760. Kvalitativní studie, rozhovory s 20 matkami a 20 babičkami dětí do 10 let. Není reprezentativní a nezahrnuje dědečky.
- Mueller, M. M., Elder, G. H., Jr. (2003): Family contingencies across the generations: Grandparent–grandchild relationships in holistic perspective. Journal of Marriage and Family, 65(2), 404–417. Venkovské rodiny v americké Iowě v 90. letech; jiný kulturní kontext.
- Attar-Schwartz, S., Tan, J.-P., Buchanan, A., Flouri, E., Griggs, J. (2009): Grandparenting and adolescent adjustment in two-parent biological, lone-parent, and step-families. Journal of Family Psychology, 23(1), 67–75. 1 515 dospívajících ve věku 11–16 let z Anglie a Walesu; průřezová data a výpovědi dospívajících, souvislost, ne příčina.